Přistání v Soulu bylo na rozdíl od toho v Bangkoku pohodové. Z letadla jsem se dostal rychle a hurá na imigrační. Tam jsem jen oskenoval jednu ruku, nic dalšího po mně nechtěli a byl jsem v Koreji.

Kufr jsem také přebral bez problémů a šel jsem hledat bankomat a kde se kupuje T-Money karta. Místo toho jsem našel taxikáře, který mě měl vyzvednout. Byl hodně málomluvný, nejspíš neuměl ani moc anglicky. Udělal si moji fotku (tohle si pamatujte, to bude ještě důležité) a hrrr k autu. Takže jsem bez hotovosti a bez karty.

Přivezl mě za asi 40 minut na místo, kde mám rezervaci AirBnb. Chvíli mně trvalo, než jsem se zorientoval, dveře byly na nečekaném místě a domy kolem vypadaly trochu jinak, než na fotkách od majitelky. Ale nakonec jsem to našel v rozumném čase.

Bydlení bylo fajn, skoro evropské, hlavně velká a pohodlná postel. Sprcha fungovala lépe, než v některých českých hotelích.

Dal jsem tedy sprchu a asi hodinku jsem si zdřímnul a pak už dorazil Walter. Walter je rodinný známý a nabídl se, že mně provede městem. Měli jsme nějaký plán, který se ale poněkud rozpadl. Nemůžu říct, že by to bylo úplně špatně.

Nejprve jsme šli na kafe. Objednával on, protože představa, že se v Soulu domluvíte anglicky, je naivní. Bohužel došlo k malinkatému nedorozumění: já mu říkal že ke kávě chci ještě vodu, ale on donesl jenom tu vodu. No nevadí, aspoň nebudu chodit na záchod. Na druhou stranu mě koupil a zaplatil kartu na místní dopravu. Takže hurá, můžu jezdit. Vyrazili jsme tedy do metra. Walter mně ukázal, jak se orientovat a jak platit, a to bylo k nezaplacení, protože teď jsem už schopný jezdit sám v MHD. To v San Francisku nehrozilo.

Nejprve jsme se jeli podívat na Blue house. To je bývalé prezidentské sídlo, teprve nedávno zpřístupněné veřejnosti.

Bohužel se zdá, že v Koreji termín zpřístupněné veřejnosti vnímají trochu jinak než u nás; mohlo se jen do areálu, ale ne do budov. Výjimkou byla hlavní budova – do té se mohlo, ale zrovna se tam něco předělávalo, takže prašť jako uhoď, zase jsme zůstali venku. Do některých místností bylo vidět otevřenými okny, ale ty byly víceméně prázdné.

Potom jsme šli na oběd. Nejprve jsme našli nějakou restauraci, kde vaří korejské nudle ale bylo tam docela dost plno; čekali bychom prý asi 40 minut. Čekání bylo zorganizované poměrně zajímavým způsobem. Na dvorku před restaurací byly dvě řady sedadel, podobné jako jsou u nás v tramvajích, lidi na nich seděli, a když někdo odešel a uvolnilo se uvnitř místo, tak na konci řady se lidé zvedli a šli do restaurace. No a všichni ostatní si o tolik míst, kolik lidí odešlo dovnitř, poposedlo. Vzhledem k rychlosti jsme se rozhodli, že máme příliš velký hlad a zkusili jsme najít něco jiného.

Našli jsme něco jako bistro, dal jsem si pravděpodobně kuře a rýži a nějakou polévku a nebylo to vůbec špatné. Bylo to také moje první jídlo, který jsem jedl hůlkami, v Koreji. Hůlky byly dokonce kovové (to jsem později zjistil, že je běžné).

Poté, co jsme se najedli, jsme pokračovali do muzea Gyeongbokgung. To bylo hodně fajn, opět se ale nesmělo do budov. Výjimkou byla knihovna, kde byla zajímavost, že jsme se venku museli přezout. Takže moje boty zůstaly venku, a já musel dovnitř v nějakých erárních pantoflích. Holt jiný kraj, jiný mrav. Knihovna ale byla moc fajn a stálo to za to. Když už se budovy začaly poměrně opakovat, rozhodli jsme se, že areál opustíme a půjdeme na další místo. Teď jsem uviděl moderní Soul, vysoké budovy, spousta dopravy a tak dále.

Zejména mladí Korejci, zdá se, jsou posedlí focením. Skupinky mladých, oblečených v tradičních oblecích, postávaly všude možně. Byl to moc hezký pohled.

Šli jsme na velké známé náměstí Gwanghwamun Square, kde jsou dvě velké sochy. Na náměstí byla ještě nějaká dočasná výzdoba spojená s blížícími se budhistickými svátky.

Bronzová socha je král Sejong (Sedžong Veliký), který vynalezl moderní korejské písmo. Druhá je král, který zachránil Koreu před japonskými nájezdy v roce 1592, konkrétně je zmíněna bitva o Hansando.

U náměstí byla prý největší prodejna knih v celé Koreji. Je fakt, že nic tak velkého jsem zatím ještě neviděl. Byl to vlastně obrovský obchodní dům, kde měli skoro všechno. Byl tam i Starbucks. Dali jsme si tam kafe, chtěl jsem vodu, dostali jsme jen malinkou skleničku.

Našli jsme i nějaký bankomat ale moje revolut karta s ním nefungovala.

Pak jsme ještě viděli budhistický chrám Jogyesa, bohužel vevnitř se nesmělo fotit.

Pak jsme se přesunuli k vodnímu streamu, což je taková zajímavá atrakce.

Tou dobou se už rozešli, Walter musel jet domů a ke streamu jsem šel sám.

Bylo to tam hezké, ale pak docela dlouhá cesta k metru. Google navigace moc nefunguje, nezvládá pěší trasy. Zajímavé je, že fungují docela dobře mapy od Seznamu i když jsem se podle nich navigoval spíše ručně. Vyhnul jsem si těm nejužším uličkám a bez větších problémů jsem se dostal domů.

Cestou mě zaujal systém nakládání s odpadem. Pytle s domovním odpadem se nechávají volně na chodníku a v noci se svezou. Nepůsobilo to na mě úplně nejlíp.

Domů jsem ale dorazil bez problémů, ty uličky vypadají děsivější, než jsou.