Po hodně fajn akci se Samsungem v USA mě letos čekalo hodně velké překvapení, a to možnost zúčastnit se cesty do Soulu. Tentokrát jsem si sice musel sám platit náklady na cestu, ale zato jsem měl mnohem větší volnost v plánování. Díky tomu jsem si oficiální program, který byl od úterý do čtvrtka, natáhnul o 2 dny předem a den po akci. Musel jsem si sice zajistit vlastní ubytování, ale to nevadilo, protože Soul je poměrně levný.

Takže pojďme na to!

Cesta na letiště

Je pátek 12.5.2023. Přibližně v 16:15 odjíždíme z domu směr Futurum, kde máme sraz s Mirkem, který mě odveze do Vídně.
Kolem 19 hodin jsme na letišti.
První úkol: najít Terminál 3
Druhý úkol: odevzdat kufr

Ve Vídni je víceméně samoobslužné systém; nejprve jdete ke kiosku, kde si vytisknete štítky, které nalepíte na kufr. Stačilo malé zaváhání a hned přiběhla slečna a s celým procesem mně pomohla.

S kufrem, označeným štítkem jsem šel k další přepážce, kde byl zase nějaký pán, který kufr víceméně převzal. Za chvíli mně přišlo potvrzení i do mailu. Pak jsme chvíli s Mirkem bloumali po letišti, ale Mirek vypadal unaveně, tak jsem mu řekl, ať už jede domů. Já šel na security check. Kontrola pasu, všechny věci na pás… Proběhlo to ale bez problémů, jen sundávání opasku jsem se nevyhnul.

Takže jsem v bezcelní zóně. Co teď? Jsou tu nějaké obchody, mají tam ale hlavně sladkosti, chlast, drahou Kosmetiku / nic moc užitečného. Vodu jsem si doplnil z pítka, ušetřil jsem asi 3€.

Moje brána je G3. Měla by se otevřít ve 22:25 realita je ale jiná. Navíc volají lidi podle skupin, číslo skupiny je na letence. Mají tam na tabuli čísla 1-5, já mám záhadně číslo 6. Ale pak je to vlastně tak, že nejdřív jde bussiness class, pak 1 a 2 a pak už všichni.

Jsem v letadle Vedle mě sedí nějaký Thajec, poměrně se vrtí, ale dá se to vydržet. Docela prolomilo ledy, když si chtěl zapojit sluchátka, která byla u sedadla a spadla mu na zem. Je tu tma, nemá šanci je najít, Já svoje nepotřebuju, tak mu je nabízím. Je rád, bere si je… a padají mu na zem. Ok, mám ještě jedny. Pak jsem s ním chvíli mluvil i o tom, jestli vyrazit v Thansku do Bangkoku. Prý to nemá cenu, na 9 hodin jezdit do města, ať si spíš zaplatím hotel.

Teď je 5 hodin evropského času, chvíli se mně podařilo i spát. Sluchátka mají 20%, čekám až se nabíjí.

Bangkok

Přistáváme v Bangkoku. Mají při přistání blikat světla a letadlo skákat?

Asi už se přestanu odvažovat říkat, že umím anglicky. Všechno jsem musel opakovat asi desetkrát, a hlavně jsem se musel asi stokrát ptát když jsem pochopil a nebo se aspoň tvářil že chápu co mě ten druhý říká. Nakonec jsem se rozhodl, že přece jenom zkusím vyrazit do víru velkoměsta. Zeptal jsem se, kudy se jde ven, na imigrační byla příjemná mladá slečna, která mně řekla, co a jak. Abych to upřesnil: ona mě to řekla, ale já jsem to nepochopil. Ale když jsem se zeptala v několika dalších lidí, nakonec mě napadlo si to vygooglit, a to už pomohlo.

Nejdřív jsem si ale pořídil místní datovou kartu, měla být 5G neomezená, ale za chvíli mě upozornila, že jsem vyčerpal data pro plnou rychlost. Teď to jede asi 10 Mbit, to pořád stačí.

Zašel jsem si do Starbucks na kafe, kdy se mě snažili dát do laté led. Mimochodem, neměli v nabídce capuccino.

Ok, dal jsem kafe (bez ledu) a croissant a šel se podívat ven. Viděl jsem krásné palmy, ale venku bylo neskutečné horko, tak jsem to rychle otočil. Navíc jsem tam a viděl policajty, kteří se psem chodili kolem opuštěného vozíku a kufru což mě také motivovalo k rychlému návratu.

Pak se mě podařilo najít takový něco jako hotel, jmenoval se Boxtel. Jsou to opravdu jenom boxy s postelí a nic jiného. Ale postel je velice pohodlná a čistá. za 3 hodiny jsem dal asi 1000 Kč. Mají tu i Wi-Fi.

Zatím můžu říct, že Thajci jsou velice ochotni, milí, snaží se poradit, ať jsem se ptal úředníka v uniformě z imigračního, uklízečky, nebo kohokoliv. Nějaká paní mě dokonce lákala na thajskou masáž.

Ukazuje se, že ty 3 hodiny jsou zbytečně moc, spal jsem asi hodinu a půl. Asi to velké laté… Takže asi půjdu zase projít letiště.

Naproti boxům, kde jsem byl já, jsem uviděl úplnou šílenost, něco jako úl. I tak se dá spát…

Hned za rohem byla stanice místní železnice, hned jsem do práce vyfotil prodejní automat.

Pak jsem procházel kolem obchodů. Na rozdíl od Vídně tu byly i nějaké užitečné, jako například 7 ELEVEN, kde jsem si koupil banán – ale to vám byl tak dobrý banán… a nějaké věci na cestu.

Pořád jsem ale měl hlad, tak mě nakonec zlákala paní do thajské restaurace. Měli v nabídce nějaké hovězí maso s nudlemi, takový vývar. Měli tam dvě ceny, tak jsem si to nechal vysvětlit. No… ta menší cena byla bez jedné ingredience, ale nevím, bez které. Tak jsem si to objednal komplet a k tomu Colu. Chvíli jsem čekal, ale stálo to za to. A snědl jsem to hůlkami! Teda kromě vývaru samozřejmě, na ten tam byla lžíce, která byla chytře zahnutá tak, aby nesklouzla do talíře. Stalo mě to celé asi 350 Kč, to jde.

Security check. Nejdřív jsem omylem vlezl do lokálních odletů, pak jsem našel zase dva vstupy na mezinárodní, ale nešlo poznat, který je můj. No nějak jsem to zase vykomunikoval. Mě strašně baví se bavit s lidmi, jen když to není česky, dostává do speciální úroveň 🙂

Na kontrolu jsem se fakt připravil, měl jsem v batohu léky, které bych v Thajsku nerad vysvětloval, i když jsem měl i potvrzení od lékařky, kdyby něco. No nezapomněl jsem pod tričkem RFID odstíněnou brašničku s kreditkami a nevšimli si toho? Takže 2x skrz rám, pak jsem u několika věci popisoval, co to je (kapesníky, kosmetika, powerbanky – tam fakt hlídají kapacitu). Ale jinak ještě dobré, protože dost lidí muselo jejich zavazadla vyskládat ven. To by v případě mého batohu narvaneho k prasknutí nebylo dobré… No ale prošel jsem.

Hurá najít letadlo do Soulu! Několikrát jsem prošel kolem odbočky na můj gate, ale našel jsem. Zajímavost: zjistil jsem, že i když thajská zásuvka vypadá úplně jinak, než naše, jde do ní zasunout nabíječka na mobil. Bohužel jsem to zjistil asi 2 minuty předtím, než se otevřela gate. Po nezbytných nedorozuměních, kdy jsem se cpal do fronty pro business class (ale tentokrát to měli fakt špatně označené), jsem se dostal do letadla. Sedím v uličce vpravo, vedle mě nikdo. Takže když se zhaslo, lehl jsem si a docela si odpočinul. Poznámka, tenhle Airbus při vzletu vydával fakt otravné pištění.

Za 2 hodiny se rozsvítilo. Rozdávala se mňamka. Večer jsme dostali jen malinký a nic moc toust, teď to ale stálo za to. Měl jsem míchaná vajíčka s malinkým parkem, nějakou vařenou zeleninou, k tomu croissant, máslo, džem, nějaký asi jogurt a ovocný salát, kde bylo po dvou kouscích ananasu, nějakého růžového melounu a dračího ovoce. A protože se nějak stalo, že mně dávaly pití letušky z obou stran uličky, dostal jsem 2x kafe.

Zbývají necelé dvě hodiny do Soulu, mám v sobě narozdíl od včerejška dostatek kofeinu a jsem v docela dobrém rozmaru.

Vzhledem k tomu, že toto letadlo má integrovanou kameru, můžu sledovat celý let (byla tma, takže jen teoreticky) i přistání.