Dlouho jsem nemohl usnout, takže ranní probouzení bylo poměrně utrpením. Ale zvládl jsem to a teď čekám na Verču před hotelem. V noci asi pršelo, teplota je sice poměrně příjemná, ale vlhkost snad 200%. Už vůbec neřeším nějaké pocení, mokrý jsem prostě pořád.

Že já něco říkal… Dojeli jsme na místo srazu s Larissou, říkám si, že tu mají úžasný vodopád v metru… To byla ulice a pršelo. Ne, nepršelo – to byl mokrý Armagedon. Doběhli jsme fakt na poslední chvíli, řidič hned za námi zavřel dveře a odjel. Nejsem schopný ani fotit, protože okno je tak mokré, že foťák ostří na kapky na skle. Ještě že jsem Sony nechal na pokoji.

Jedeme autobusem, prší. Podle předpovědi má pršet celý den.

Dorazili jsme na místo a hned po vystoupení jsme vybrakovali první obchod se suvenýry. Ceny jsou poměrně příznivé, některé věci koupím kolem 40 dolarů, do 200 se vlezu s většinou. Pak jsme se uhnízdili v kavárničce, kde jsem si dal palačinky a gold cappuccino a děvčata nějakou rýži.

Potom jsme vlezli do takové malé uličky, kde bylo hodně stánků se vším možným. Po asi hodině nakupování jsem se začal zajímat o to, kdy dorazíme do té slavné uličky. Zjistil jsem, že v ní jsme celou dobu. Tohle je prostě asijský způsob trávení dovolené. Nechci kritizovat, vyzkoušel jsem spoustu místních specialit, nakoupil různé čaje, dárečky, uviděl krásné výhledy na moře z čajovny.

Ta čajovna mě zaujala mimořádně, a to už při příchodu třeba tím, že nám každému nabídli sáček na mokrý deštník. Původně jsme neviděli nic, ale časem se trochu vyčasilo a uviděli jsme moře.

Pak jsme zkusili najít muzeum těžby, ale bylo zavřené (to jsme čekali) a celkově tam nebylo nic k vidění.

Dále jsme narazili na staré divadlo. Promítal se tam záznam nějakého představení, Verča říkala, že to je snad v nějakém původním dialektu.

Potom jsme skončili v restauraci na knedlíčky, které byly velice dobré. Zajímavost, museli jsme načíst QR kód, který nás nasměroval na menu. Tam jsme si vybrali a tužkou napsali na papír objednávku a tu odnesli obsluze. Říkám my, myslím tím holky. Bez Verči a Larissy bych byl ztracený. Zajímavost: ve většině podniků se platí předem (výše zmíněná čajovna byla výjimkou) a možnost platby je prakticky nemožná (kartou šlo platit výše zmíněný balený čaj). A když už, tak třeba berou jen místní karty.

Pak jsme šli na autobus. Byla to opět jízda smrti. Řidič jel dost agresivně a klimu měl nastavenou proklatě nízko .

Rozloučili jsme se s Larissou a šli na metro. Cestou jsme se ještě zastavili na nočním trhu, nabili moji kartu na MHD a koupili vodu- Já si ještě vybral hotovost.

Na pokoji jsem dal sprchu a vytuhnul, Verča si dělala něco do školy. Na hotelu je to pro ni pohodlnější než na bytě, kde není sama na pokoji.