Po ubytování jsem vyrazil do blízké prodejny T-Mobile, kde jsem si plánoval koupit místní SIM kartu s pořádnou porcí dat. Jen jsem vyšel před hotel a vytáhl mobil s mapou, hned u mě byl takový děda a že prý mně ukáže, kde je nějaký obchod a jestli mám drobné. Ne, obchod nepotřebuju, říkám a nemám, teď jsem přiletěl, nemám hotovost. Prý že hned přes cestu je bankomat… No to víš, že jo!

Do T-Mobile jsem dorazil, SIM koupil hned v obchodě mně ji i nasadili, protože jsem samozřejmě nechal doma nástroj na výměnu SIM. Stálo mě to $40 za 10 GB dat. Bohužel v USA se uvádějí vždy ceny bez daně, pozor na to, takže to nakonec bylo nějakých $46. Za celou dobu jsem spotřeboval asi 700MB, a to jsem se nijak neomezoval.

Cestou k hotelu jsem narazil na zajímavý kostel, kde zrovna připravovali nějaký balet. Škoda, že byl vyprodaný, mohlo by to být zajímavé .

Dále jsem zabrousil do čínské čtvrti, kde jsem nakoupil první suvenýry. Zrovna teď ale probíhaly oslavy nového roku a musím říct, že jakkoliv mě nějaká petarda nerozhází, tam jsem se opravdu necítil moc bezpečně, tak jsem raději zase brzo vypadnul.

Úplně náhodou jsem se ocitnul u muzea Cable cars. Cable cars, to jsou takové něco jako kříženci  tramvaje s lanovkou. Jezdí to po kolejích, ale místo motoru to pohání lano, které lede silnicí. A toto muzeum předvádí funkční část pohonu těchto vozítek.

Poté už jsem se vrátil na hotel a šlo se na večeři.

Den druhý

Stalo se přesně to, co říkali zkušení cestovatelé, že se stane. Vzbudil jsem se o půl čtvrté a už jsem neusnul. Naštěstí šlo využít časového rozdílu 9 hodin, tak jsem si mohl zavolat s rodinou.

Kolem sedmé hodiny jsem se rozhodl, že se projdu. Cestou kolem recepce jsem se zeptal kde a kdy jsou snídaně. Recepční řekl, že právě teď a hned za rohem, tak jsem se vydal na snídani. Na výběr byly tři možnosti; jedna z nich byla americká snídaně, tak co jsem si asi mohl vybrat. Byly to dvě vejce s opečenou slaninou a pečenými bramborami. Obsluha se mě ptala jestli chci ta vejce míchaná nebo něco co doteď neumím vyslovit, prý to jsou volská oka. Snídaně vypadala menší než jsme zvyklí z místních hotelů, ale nakonec jsem se najedl dobře. 

Co je v Americe fajn, že obsluha běžně chodí dolévat nápoje. O kafe jsem si sice musel občas říct, ale Cola se dolévá automaticky, takový bezedný kelímek…

Po snídani jsem teda vyrazil na procházku a cestou si koupil nějaké dobroty a pastilky proti bolesti v krku, protože mě tam trochu škrábalo.

Pak jsem narazil na kabelové vozy (cable car). Jak jsem již zmínil, je to unikátní systém veřejné dopravy, vypadá to trochu jako tramvaj, ale nemá to motor a je to tažené lanem které vede ve vozovce a pohybuje se. Jízdenka stojí 8 dolarů, což není úplně málo ale je jedno jak daleko jedete. Přijel jsem tedy na Lombard street a vystoupil. Prošel jsem tou ulici nahoru, jedna její část je prý nejvíc klikatá silnice na světě. Je pravda že ten pohled jak tamtudy jezdí auta stojí za to.

Pak to na mapě vypadalo že jsem úplně maličký kousek od moře tak jsem se tam vydal. Bohužel mapa trochu kecala takže jsem u moře měl tak asi 10 minut a musel jsem se vrátit. Objednal jsem si Uber s tím že poprosím řidiče aby to vzal přes tu klikatou silnici. Nevím jestli se mu nechtělo nebo mně nerozuměl ale projel kolem bez odbočení. Je ale pravda že odbočení doleva bylo stejně zakázané.

Po krátkém programu pod taktovkou Samsungu bylo opět volno, tak jsem zase vyrazil k moři. Tentokrát jsem jel normálním MHD, celodenní lístek stál pět dolarů. Musím říct že každému kdo má nějaké námitky oproti brněnské nebo vlastně jakékoliv české MHD, přeji svezení tou místní. Řidiči jsou něco jako cvičené opice a jestli si někdo myslí, že brněnské tramvaje často zvoní tak tady trolejbus zvonil prakticky non stop. Nejlepší na tom bylo že asi po třech zastávkách řidička zastavila a všechny nás vyhodila s tím že končí. Nepochopil jsem úplně přesně proč. Pak přijel další autobus nebo trolejbus a chlap řekl, že “last stop”. Třetí autobus už nás konečně nabral a jeli jsme. My tím myslím já a další turisti. Z naší skupiny jsem tam byl sám. Zastávky jsou zhruba co 150 metrů nebo to tak aspoň vypadalo. Mají hrozně zajímavý způsob nastupování postižených, mají tam takový jakoby vyvýšený chodník, jakoby rampu, takže když má autobus schody tak tam řidič rozložil takovou plechovou rampu a po ní paní přešla jako po rovině .

Pier 39 je sice přístav ale ve skutečnosti to je víceméně Matějská pouť. Je tam hrozně moc různých stánků se suvenýry, oblečením, jídlem a tak dále. U moře na molu se válí lachtani. Nebo tuleni neumím to poznat. Jsou to strašně divná zvířata a jediná divnější věc tam jsou lidi kteří se na ně chodí dívat.

Kromě lachtanů bylo výborný výhled na Alcatraz, škoda že jsem neměl fotoaparát s větším přiblížením. Obešel jsem molo a uviděl jsem zaparkovanou poměrně velkou vojenskou loď. Zkusil jsem se k ní dostat blíž ale narazil jsem na plot. Ovšem před tím plotem a byla zaparkovaná druhá loď, a to ponorka. Za 20 dolarů se na ní dalo jít podívat, včetně podpalubí. Protože jsem původně chtěl jít na USS Hornet (což jsem vyhodnotil jako časově neproveditelné), řekl jsem si že ponorka taky není špatná. Sice jsem tam byl asi jenom půl hodiny, ale stálo to za to. Atmosféra kterou nepřeji nikomu s klaustrofobií, včetně takových těch typických ponorkových zvuků (ťukání) zvenku (toho funění si nevšímejte, holt se rychle zadýchám).

Pak jsem se vydal zpátky hledat MHD. Bohužel mě Google na směroval zase na ty cable car, takže mně moje celodenní jízdenka byla platná jako mrtvému zimník. No ale už jsem úplně zkušený cestovatel takže jsem dokonce s vystoupil na správné zastávce a našel rychle hotel.

Den třetí

Dnešní den byl docela náročný na fyzičku. Čekal nás totiž výlet na elektrokolech. Po mých předchozích zkušenostech s velmi strmými kopci v San franciscu jsem z toho měl docela strach, protože všichni říkali, že elektrokolo jen trochu pomůže, ale šlapat člověk stejně musí (uvedení do kontextu: nakole jsem jen naposledy před 15 lety mám totiž problémy s páteří). Ukázalo se, že co platí v Evropě, neplatí nutné i v Americe. Americké elektrokolo potřebuje pomoc člověka pouze v těch nejstrmnějších kopcích. Poté co jsem si znovu naučil držet rovnováhu a zvykl si na provoz v americkém městě, byla už jízda snadná. Jeli s námi dva zaměstnanci z půjčovny kol, o jednom jsme skoro ani nevěděli, ale ten druhý byl velký sympaťák a hodně nám toho řekl.

Jeli jsme nejdříve k molu kde už jsem byl dva dny předtím, pak jsme přijeli přes Golden Gate Bridge. Golden Gate Bridge je asi nejznámější dominantou města a musím přiznat, že jsem nechápal, proč, dokud jsem na něm nebyl. Je to úžasný pocit jet takhle nad mořem, je tam krásný výhled a celé je to takové monumentální.

Pak jsme dojeli do Sausalita, kde jsme měli objednaný oběd. Na výběr byly skoro samé hamburgery, vybral jsem si “vintage”. Automaticky nám přinesli hromadu hranolků, které byly opravdu velice dobré a jako obvykle pravidelně dolévali pití dřív než jsme dopili sklenici. Hamburger byl velice dobrý, ale dost těžký, a když se to se četlo s tím že silnice po které jsme jeli byla velice klikatá, bylo mně na konci trochu nevolno.

Po obědě jsme se přesunuli do Muir Woods, kde by měly být jedny z nejvyšších stromů na světě. Vyklubala se z toho procházka lesíkem, stromy tam sice byly opravdu velice vysoké, ale že bych si z toho úplně sedl na zadek to tedy ne. Ale nakoupil jsem další suvenýry, a to se počítá.

Na 17:00 jsme měli objednanou nějakou večeři, ale ze 17 lidí tam přišlo jenom asi 5, všichni byli totiž velice unavení. Většina výpravy je teď na zápase košíkové NBA. Mně se ale udělal docela veliký puchýř na noze, tak jsem si vyzkoušel nakupování náplasti v lékárně. S náplastí na noze jsem konečně našel nějaká trička ve své velikosti a utratil za ně doslova poslední dolar. Bylo to v prodejně s foťáky, neuvěřitelné:

Raději jsem si vybral z bankomatu dalších 40 dolarů abych měl nějakou rezervu. Ne všude totiž fungují evropské karty tak, jak by člověk potřeboval.

Košíkovou jsem vynechal, ten sport mě moc neláká, navíc jsem se necítil dobře.

Teď je 19:15 a já se chystám do sprchy a spát. Zítra v 11:00 hodin místního času bude ta velká událost kvůli které tady všichni jsme, Unpacked. Odpoledne od asi jedné hodiny budu mít volno, ale už mě nenapadá, co bych tady měl podniknout, abych to stihl a nebylo to moc drahé. Ve středu už nás čeká jenom cesta na letiště a pak domů.

Den čtvrtý

Dnes byl program jasný, Unpacked. Na akci nás dovezl mikrobus, po registraci a bezpečnostní prohlídce jsme mohli do komplexu. Atmosféra byla úžasná, jako ostatně vždy, ale naživo je to něco ještě jiného. Nemá smysl popisovat tady průběh eventu, mohli jste ho vidět v přímém přenosu, záznam už bohužel není dostupný.

Po eventu byly zpřístupněny právě představené telefony a mohli jsme si je vyzkoušet a nafotit. Dobré bylo, že nebyly na žádném káblíku, takže pocit z používání nebyl ničím omezený.

Na odchodu jsme dostali dárek v podobě nových Buds+ a olympijského krytu.

Bohužel jsem nedal boj s virózou a zbytek dne jsem už strávil v posteli. Měl jsem opravdu strach, abych nezůstal viset v Americe, protože tam berou všichni vážně korona virus a těžko by mně uvěřili, že to je jen nachlazení.

Den pátý

Dnes už nás čeká jen cesta na letiště a let domů.

Po bezpečnostních prohlídkách jsme nastoupili do letadla (zase tlusťoch vedle mě!) a letěli. Já byl rád, že žiju, nasadil jsem nové Buds+, pustil nějaký metal a vzbudil se po 6 hodinách. Stále jsme byli nad Amerikou… Ne, tohle dlouhé lítání mě asi bavit nezačne… Cestou jsme vlítli do menších turbulencí, ale nic, o čem bych měl potřebu vyprávět ještě vnoučatům. Přistání v Amsterdamu bylo už klidné. Na letišti jsme tradičně obsadili Starbucks a pak už letěli do Prahy.

Tam na mě čekalo zaparkované autíčko a cesta po D1 domů, do Brna.

Něco jako závěr?

Opravdu bych velice rád poděkoval společnosti Samsung, že mně umožnila se Unpacked zúčastnit. Nejen samotný event, ale i cesta a pobyt v USA, kde jsem nikdy předtím nebyl, pro mě byly obrovský zážitek.

Neméně super byli lidé, kteří tam se mnou byli. Novináři (namátkou třeba Jirka Hrma ze Smartmania.cz, Luděk Vokáč z iDnesu, Otakar Schön z iHned, Alžbeta “Harry” Gavendová), youtubeři (Petr Mára či Vojta Dalekorej z WhiteRabbit Channel #WRTECH), či influenceři (Sajfa,  Natalie Kotková) a další.

Dále chci poděkovat Davidovi Sahulovi, který nás tam všechny měl na starosti a v neposlední řadě Kristýně Bílkové, která na mě za Community upozornila a také všem, jejich jména neznám, a kteří se na akci podíleli.